Jak trauma ovlivňuje naši osobnost

Když se řekne trauma, většina z nás si vybaví hrubé zacházení s dítětem, autonehodu nebo třeba znásilnění. Trauma ale může vzniknout kdykoliv dojde k situaci, kdy se cítíme vystrašení, bezmocní a nedokážeme své emoce zpracovat. Zablokované emoce se pak ukládají do mozku k pozdějšímu řešení a otevírají se vždy, když se vystavíme podobné situaci. Proto ve Vás odpor vlastního dítěte může aktivovat neúměrný hněv, pakliže jste v dětství sami neměli právo mít vlastní názor, vlastní vůli. Pakliže byl každý odpor potrestán. Tomuto typu traumatu, kdy se dítě opakovaně setkává s chováním či prostředím, které v něm vyvolává chronický stres, se říká vývojové trauma.


Trauma nám znemožňuje být tím, kým ve svém nitru skutečně jsme. Překrývá naši osobnost obrannými mechanismy, závislostmi, strachy, nutkavým chováním. Znemožňuje nám být tvůrci vlastních životů. Trauma může ovlivnit dokonce i to, kdo nás přitahuje a zda jsme schopni vytvářet naplněné vztahy. Trauma také stojí v pozadí mnoha nemocí. V důsledku traumatu může dojít k odpojení od emocí, pak jsme odstřiženi od hlubšího prožívání a od hlubší empatie. Je pro nás těžké řídit se vlastním vnitřním kompasem, protože jsme na podvědomé úrovni ovládáni svou nezpracovanou bolestí. Trauma ovládá a ničí nás i mnohdy i naše okolí. Proto je tolik důležité o traumatech mluvit.


Trauma, stejně jako silný stres, aktivuje tři typy reakcí – útok, útěk nebo zamrznutí.
Útok může vypadat jako hněv, zuřivost či hádky v situacích, které nejsou objektivně hrozivé, ale nějakým způsobem připomínají prožité trauma.
Útěk je vyhýbání se situacím, které připomínají traumatickou zkušenost nebo fyzické odstoupení od takové situace.
Zamrznutí je zablokování schopnosti adekvátně reagovat, například když se Vaší blízcí hádají, jako odezva na trauma při hádkách Vašich rodičů. Dokonce i vždy laskavé chování s enormní potřebou nekonfliktnosti může být obranným mechanismem vytvořeným v reakci na trauma.


V běžném životě se často domníváme, že logicky reagujeme na nevhodné chování či nepříjemné situace, ve skutečnosti se ale často jedná o automatickou reakci amygdaly a dalších struktur limbického systému na situace připomínající trauma. Mnohé z toho, co považujeme za naší povahu, se kterou jsme se již narodili a se kterou se nedá nic dělat, bývá ve skutečnosti pozůstatek nezpracovaných traumat. Traumat, které však zpracovat lze. Traumat, které překrývají naši skutečnou podstatu.