Strach prezentovat se - PŘÍBĚH Z PRAXE

Kristýna je nadaná umělkyně a velmi vnímavá duše. Aby se mohla prezentovat v online prostoru, ráda by vyřešila svůj strach být vidět, říkat nebo psát veřejně, co si myslí. Když se jí ptám, z čeho konkrétně má u sebeprezentace strach, odpovídá, že z kritiky a hejtů, především pak od svých blízkých. Říká, že když ukazuje sebe samu (ačkoliv to zároveň chce a pokládá za důležitou součást propagace své práce), cítí se velmi zranitelná. Vnímám u ní, že z nějakého důvodu je její podvědomí nastaveno na rovnici být viděna = nebezpečí, především pak u jejich blízkých.

Nejprve snižujeme intenzitu tohoto strachu. Pak se ptám, kdy měla v dětství pocit, že není bezpečné se projevit. Říká, že takový pocit měla celé dětství a dospívání. Bála se mámě cokoliv říct, protože pak byla vzteklá. Rodiče se rozvedli když jí bylo asi 5. Pak máma střídala partnery, hodně je provokovala a oni ji pak někdy i bili. Její bratr situaci v dětství neunesl vůbec, skončil ve výchovném ústavu.

Ptám se na nejsilnější moment, kdy nemohla být sama sebou a cítila se zranitelná.

Rozpláče se. Vzpomíná si, jak v době, kdy byla na 1. st. ZŠ, byla v pokojíčku v posteli, slyšela hádku z vedlejší místnosti a najednou přiběhla máma a vlezla k ní do postele, pak přiběhnul její přítel a táhl ji za vlasy pryč. Byla paralyzovaná strachem o mámu, cítila bezmoc. Uvědomuje si, že má při psaní příspěvků stejný pocit, že se stane něco hrozného, že je v ohrožení. Uvědomuje si také to, že nemohla nic udělat, že byla bezmocná, a že kdyby zasáhla (byla vidět), sama sebe by ohrozila ještě víc.

Zpracováváme velmi jemně tuto náročnou zkušenost. Pak formou poklepávání na akupresurní body a vizualizace Kristýna vzpomínku přepisuje. Vrací se do této události a jakmile slyší, že matka se svým přítelem se hádají, jde za nimi a poprosí je, aby přestali. V její vizi skutečně přestanou. Muž odejde, máma se rozpláče, malá Kristýna ji obejme. Přichází obrovská úleva. Kristýna si najednou plně uvědomuje, že by tohle dospělí neměli dělat a že to celé, co se stalo, není její vina. (Dětské oběti traumatu často podvědomě přejímají mylnou zodpovědnost za traumatickou událost.)

Když si nyní představí, že píše autentický příspěvek, necítí žádný strach. Protože ale vidím, že za jejím strachem projevit se nestojí pouze tato událost, ač bude patrně tou nejsilnější, doporučuji zaléčit také další zranění a dávám ji nástroje, jak s případnými nepříjemnými pocity při sebeprezentaci dále pracovat. Po terapii hlásí Kristýna zmírnění strachu a zvažuje další terapii.

Žádné pocity nejsou nelogické. Jakmile pochopíme, odkud se berou, pochopíme také, že s námi nic není špatně. To se nás jen tělo snaží ochránit před událostmi, které připomínají dřívější nebezpečí. Když zpracujeme tyto události, tělo nás formou strachů či bloků již chránit nemusí.