Michal přichází s přáním odstranit strach dělat to, co skutečně dělat chce. V životě se rozhoduje na základě toho, co by se mělo, co je vhodné, co je rozumné, čím si zajistí přízeň druhých – a často je pak rozmrzelý, že nežije více sám za sebe. Přál by si být více v kontaktu se svým srdcem, poznat, které touhy jsou jeho a nenaplňovat jen očekávání druhých. Poslední léta jej provází různé strachy a úzkosti, kterých by se také rád zbavil.
Když hledáme, kde poprvé cítil úzkost a nemožnost dělat co skutečně dělat chce, vypráví o době, kdy studoval na střední škole. Maminka jej tehdy přihlásila na obor strojírenství a on, protože si nebyl jistý, co by vlastně v životě dělat chtěl, souhlasil. Škola jej nebavila, cítil úzkost. Ačkoliv ve školce i na základní škole působil jako třídní bavič, na střední škole se uzavřel do sebe, styděl se za své tělo i za své chování. S oroseným čelem vzpomíná na maturitu, kdy měl až panický strach a trému. Měl problém vyjádřit své myšlenky a i to, co věděl, nedokázal správně prezentovat.
Zaznamenávám tuto vzpomínku jako klíčovou, jdeme ji tedy zpracovat. Michal se v ní ocitá dvakrát, jednou jako minulá a jednou jako současná verze jeho Já. Současná říká minulému Míšovi, ať se nebojí, že učitelé jej nechtějí zničit, ale nějak ho vyzkoušet musí a že to bude dobré. Míšova tréma klesne z 10 bodů na 6. Pak se přesouvá k maturitě. Ptám se, co Míša potřebuje, aby se cítil ještě bezpečněji? Dlouho přemýšlí, pak říká, že by mu pomohla zpětná vazba, ale to už nezmění.. Zastavuji jej s tím, že logiku můžeme nyní odložit stranou a že je důležité si teď dovolit jakoukoliv představu. Nyní je možné vše. Vybízím jej tedy, ať si představí, jak dostává přesně takovou zpětnou vazbu, jakou by si přál. Slyší tedy od učitelů slova podpory i slova chvály, když se vyjádří správně. Při té představě se spokojeně usmívá. Kontrolujeme přítomné emoce, Michal vnímá už jen malé zbytky trémy, ne více než na stupni 1. Ptám se, co by Míša potřeboval, aby se cítil 100% bezpečně, aby tam nebyla vůbec žádná negativní emoce. Usměje se, že by musel studovat úplně jiný obor. Ptám se ho, který by to byl. Prý neví. Ponoukám jej ke změně pohledu. Kdyby si mohl vybrat cokoliv na světě, neměl by žádný strach a nikdo ani nic by mu nebránilo studovat to, co chce, co by to bylo? Okamžitě vysloví: „Psychologii“. Znovu mu opakuji, že nyní je možné vše, aby nám do přenastavení mysli nepronikali vnitřní sabotéři.
Představuje si tedy, že je u maturity na nějaké formě psychologického či sociálního oboru. Oboru, který si sám vybral. Cítí, že je naprosto v pohodě, u maturity se všichni smějí, vtipkují. On mluví před učiteli naprosto bez trémy a maturita dopadne na jedničku. Usmívá se a přitom mu po tváří stékají slzy. Technikou Matrix reimprinting (nástavba metody EFT) ukládáme tuto vizi do jeho DNA.
Když kontrolujeme emoční zátěž vzpomínky na svou maturitu v oboru Strojírenství, nemůže najít žádné negativní emoce. Má pocit, že je mu to jedno, což mu připadá divné. Prozrazuju mu, že tyto pocity jsou známkou vynulování emoční zátěže traumatu a jsou tedy žádoucí.
Povídáme si pak ještě o tom, co právě zažil a Michal si uvědomuje, že kdyby studoval obor, který by jej bavil, určitě by se necítil tak sevřený a maturita by rozhodně nepatřila mezi nejhorší vzpomínky v jeho životě. Uvědomuje si, že jej vždycky lákala nějaká forma pomoci lidem. Přemýšlí nad tím, že by si možná nějaký kurz, díky kterým by mohl pomáhat sobě i druhým, časem udělal.
Připouští, že tam, na základní škole, v těch časech, kdy byl ještě svobodnou bytostí, byl plný smíchu a elánu – že to je jeho skutečné já. Také dnes, když se cítí uvolněný a mezi „svými“, takový dokáže být. Domlouváme se na dalším sezení, abychom postupně vyčistili ty nánosy minulosti, které mu brání být sám sebou, v plném potenciálu, v pocitu radosti ze sebe i ze života.