Hamiltonův hmat jako forma znásilnění – PŘÍBĚH Z PRAXE

Kristýna přichází s porodním příběhem, který by se dal nazvat „Všechno špatně“. Ne však její vinou. Byl jí proveden Hamiltonův hmat bez jejího svolení, nechtěné (a patrně i nevhodné) vyvolávání porodu, zažila direktivní přístup lékařů a sester bez špetky empatie, akutní císař v plné anestezii (ačkoliv bylo možné provést částečnou, kterou si v případě nutnosti jejího provedení přála), zažila separaci dítěte, lékař bagatelizoval její komplikace po císaři, došlo také k neposkytnutí pomoci při péči o dítě, vyhazování manžela a protiprávnímu zakazování návštěv.


V roce 2020 čekala své první dítě a protože dle tabulek přenášela (41+3) a tlak na vyvolání porodu byl ze strany lékařů i rodiny neúměrný, nakonec se podvolila. Nutno podotknout, že těhotenství trvá 38 až 42 týdnů a že žádné dítě se doposud nevstřebalo. :-) Pakliže jsou dítě i matka v pořádku, skutečnou příčinou vyvolání porodu není zdravotní riziko, ale stres lékařů a systém, který vyžaduje porod podle tabulek.


Při vyšetření v nemocnici na lehátku ji najednou sestry z obou stran přidržují za ruku a doktor bez upozornění či svolení provede Hamiltonův hmat. Jedná se o zákrok, kdy lékař pomocí prstů uvolní část plodových obalů naléhajících na pánevní vchod. Doslova tedy ženu uvnitř roztáhne. Tento zákrok je velmi bolestivý a provést jej bez souhlasu ženy není dovoleno. Přesto se tak stalo. Výsledný pocit znásilnění pak není pouze pocit, neboť takový čin naplňuje skutkovou podstatu tohoto slova. Znásilnění je totiž čin, kdy pachatel pronikne do těla oběti násilím – tedy bez jejího souhlasu. Pocit znásilnění Kristýna hodnotí na 10 bodech z 10, tedy nejintenzivnější stupeň. 


Zpracováváme s Kristýnou tuto traumatickou zkušenost skrze poklepávání na akupunkturní body a specifická slovní vyjádření. Jakmile dojde k úlevě a nachází se v lehkém alfa stavu, vracím ji do vzpomínky. Nyní má možnost v traumatické události cokoliv změnit. Říká lékařům, že to nechce, křičí na ně, že to nemohou dělat, když si to nepřeje. Dávají ji za pravdu, nicméně zároveň říkají, že to jinak nejde a že jí chtějí pomoci. Kristýna cítí, že jsou lapeni v nastaveném systému a že nedokážou sami z pocitu, že nemohou jinak, vyjít.


Dávám tedy nyní Kristýně skrze techniku kouzelného plátna možnost, aby všichni přítomní – dvě sestry i lékař, nyní viděli a zažili vše, co při Hamiltonově hmatu zažila ona. Všichni jsou v šoku a je jim to líto. Nenapadlo je, že by jí mohli takhle ublížit. Kristýna zažívá pocit satisfakce a smíření. Má možnost odpustit jim, této možnosti však nemusí využít. Sama ale říká, že chce. Cítí úlevu.


Vracím ji znovu do bodu, kdy leží na lehátku a má za sebou Hamiltonův hmat. Je v této scéně přítomna dvakrát – jedno její tehdejší já a jedno současné. Současné já nyní může říct tehdejší Kristýně cokoliv. Říká tedy, že jí odpouští, že za to nemůže, že to není její vina. Své minulé já objímá.

Kontroluji emoční zátěž vzpomínky. Nyní je přítomen pocit smutku na stupni 6. Zpracováváme tedy smutek, bezpečně jej vypouštíme ven.


Znovu se vracíme do vzpomínky. Pocit znásilnění není již vůbec přítomen. Pocit smutku také ne. Kristýna cítí už jen smíření. Cítí se trochu unavená, ale je jí dobře. Uvědomuje si, že k potřebě odpuštění došla již dříve sama a myslela si, že se již takto stalo, avšak nyní si zažila, že pouze v hlubokém stavu uvolnění je možné skutečné, hluboké odpuštění. A že odpuštění by mělo předcházet prožití a vypuštění všech negativních pocitů, které jsou s traumatem spojené.


Je připravena zpracovat si na příštím sezení trauma ze samotného porodu. Postupně se budeme také dostávat k dalším bodům, k traumatu ze separace dítěte a bagatelizování poporodních komplikací. Kristýna dostává nástroj na práci s akutním stresem, s pocity smutku a lítosti, které ji mohou pronásledovat. Je ráda, že sama na sobě cítí vnitřní posun a je připravena se posouvat dále. Blíže sama k sobě, ke své síle, kterou si konečně může vzít kousek po kousku zpátky.