Nepovedená anestezie - PŘÍBĚH Z PRAXE 

Tento příběh není určen pro citlivější povahy, zvažte proto prosím, zda jej skutečně chcete číst. Zároveň je ale také o naději a o tom, že zázraky jsou možné. Že i ta největší traumata, se kterými se můžeme potýkat léta, je mnohdy možné velmi rychle vyléčit.


Jana je maminkou dvou dětí, desetiletého chlapce a čtyřleté dívenky. Chlapec i dívka přišli na svět císařským řezem, u chlapce vše proběhlo v pořádku. U dívky bohužel ne.

Jana přichází ve 36. týdnu do gynekologicko-porodní poradny na běžné kontrolní vyšetření. Je jí však zjištěna preeklampsie, nemoc, při které cévy matky nejsou dostatečně otevřené, takže se k miminku nemusí dostávat potřebné množství kyslíku a živin. Z důvodu zdravotních potíží v oblasti plotýnek se lékař rozhodne provést celkovou, ne částečnou anestezii.

Jana očekává, že bude po aplikaci anestezie vtažena do tmavého tunelu se světlem na konci a pak se probudí a dítě bude na světě. Tak si to pamatuje z prvního císařského řezu, kdy přišel na svět její syn. Místo toho spatří černou tmu rozprostřenou v širém prostoru. Tma jí nekonečně dlouho prostupuje a nejednou cítí, že se probudila a slyší hlas sestry: „Můžeme!“ Dojde jí, že neusnula. Má pocit, že nemůže dýchat, cítí paniku. Snaží se ze všech sil nadechnout, ale nejde to. Je přesvědčena o tom, že umírá. Myslí na to, co bude s jejím synem, když tu nebude. Má pocit, že je zaintubovaná a že za ní dýchá přístroj. Cítí bolest v podbřišku, snaží se pohnout a dát všem najevo, že všechno vnímá. Ale nejde to. Po břichu se jí rozlije teplo, cítí tahání dítěte z břicha ven, pláč miminka a pak se najednou ztrácí a probouzí až na lůžku v nemocničním pokoji. Střídavě usíná a zase se probouzí, sestřičkám se nedaří ji probudit zcela.

Jedné zdravotní sestře sděluje, že všechno cítila, její reakci si ale nepamatuje. Má pocit, že si sestry něco mezi sebou špitají. Jakmile se Jana trochu vzchopí, volá své vlastní sestře a vypráví ji, co se stalo. Sestře to nedá a volá lékaři, který ji operoval, aby o tom také věděl. Ten pak přichází do nemocničního pokoje s poznámkou: „Tak co, je tady nějaké drama?“ Jana jen nechápavě kroutí hlavou.

Vysvětluju Janě, jak EFT terapie probíhá a jak funguje a začínáme s poklepáváním na meridiánové body. Snižujeme emoční zátěž vzpomínky a dostáváme se do lehkého alfa stavu. Vracím ji do okamžiku těsně před traumatem, nyní může ale cokoliv změnit. Mění teplotu v místnosti, ale jinak nic, má pocit, že nic jiného změnit nejde. Vítá však podporu – svou maminku. Ta jí říká, že neumře, že se nemusí bát a hladí ji po čele. Jana se cítí klidnější, ale strach je pořád znatelný. Nedaří se jí vzpomínku výrazněji měnit. Dělám s ní tedy techniku letního kina, díky které lékař vidí, jak se cítila. Je z toho celý strnulý, ale nemá pocit, že by to byla jeho vina. Cítí z něj, že to takhle opravdu nechtěl.

Vracíme se zpátky do vzpomínky a nyní je zde Jana přítomna dvakrát – jednou jako těhotná Jana na operačním sále a podruhé jako současná Jana. Současná Jana utěšuje své tehdejší já, říká ji, že jí opravdu nehrozí udušení. Ukazuje těhotné Janě křišťálovou kouli, ve které vidí, že tuto situaci již zvládla. Cítí velkou úlevu. Kontrolujeme míru negativních emocí, Jana však nemůže žádnou najít. Tento vítězný okamžik si ukládá do paměti v podobě fotografie. Energii fotografie pak vtahuje do svého těla a nechává ji projít celou svou bytostí. Nyní je součástí její nové reality.

Znovu kontrolujeme emoční zátěž vzpomínky. Jana se vrací do původně traumatické události beze strachu. Hledá negativní pocity, ale žádné nenachází. Blaženě se usmívá a po tváři ji stéká slza.

Jakmile je připravena, otevírá oči a znovu si, sama ze své vůle, vybavuje vzpomínku. Je v šoku, že s ní nic nedělá, ačkoliv kdykoliv předtím si na událost vzpomněla, cítila paniku a těžce se jí dýchalo.

„To není možné,“ říká překvapeně. „To není možné! Už to tam vůbec není, ten strach! Není tam! Není tam! Je to vůbec možné?“

Vysvětluju jí, že mozek nerozlišuje mezi reálným děním, vzpomínkou či pouhou představou. Na vše fyzicky reaguje jako by se to skutečně dělo. Jakmile se dostaneme do stavu alfa, můžeme se svou prožitou realitou pracovat. Mozek vše přijímá, jako by se tak skutečně dělo. Přijímá změny jako prostý fakt.

„Jsem v šoku,“ přiznává Jana. „Ale v příjemném šoku. Kdyby mi tohle někdo řekl, tak si o tom pomyslím své. Nevěřila bych. A to jsem se trápila čtyři roky.“

Prožívám radost spolu s ní. Když jí pak dávám k přečtení a odsouhlasení její příběh, píše mi: Přečetla jsem to a usmívám se. Žádny strach, ta hrozná úzkost, je to opravdu pryč. Opravdu tomu nemůžu uveřit.“