Gabriela by si přála mít se více ráda, umět se za sebe postavit. Také umět se více uvolnit v intimním životě. Výraznější projevy lásky v ní způsobují nejistotu. Sama je přitom velice laskavá, obětavá, pečující typ. Lásku dává, ale má problém ji stejnou měrou přijímat. Třeba i tím, že si dopřeje čas výhradně pro sebe. V důsledku toho se cítí často vyčerpaná, sama na sebe naštvaná, má sklony k úzkostem a depresím.
Hledáme, odkud toto vnitřní nastavení, že není hodna lásky a není vhodné její projevy ve větší míře přijímat, pochází. Dostaneme se ke vzpomínce, kdy je Gábině asi šest let a kvůli něčemu pláče. Máma ji po chvíli říká: „A už dobrý, neplač.“ Gábinka se snaží, ale nejde jí to. Má pocit, že zase dělá něco špatně, že by měla dělat něco jiného než cítí.
Ve chvíli, kdy jsou zmírněny negativní pocity se vzpomínkou spojené a podvědomí je otevřené, může Gábina zpětně doplnit to, co tehdy potřebovala k pocitu lásky a bezpečí. Vidí se, jak říká mámě, že se potřebuje vyplakat a pak to bude dobrý. Mámě se to nelíbí. Protože Gábina na EFT terapie dochází dlouhodobě a ví tedy, jak fungují, rovnou si do vizualizace doplní dospělou verzi sebe samé. Toto její současné já hladí malou Gábinku, houpe ji, konejší a říká: „Jsem tady s tebou, plakej kolik potřebuješ.“
Malá Gábinka se konečně cítí v bezpečí, v klidu, přijatá, nepokažená. Cítí, že plakat tolik, kolik potřebuje, je v pořádku. Že je to bezpečné, zvlášť když je tam otevřená náruč.
Podaří se nám přepsat také velmi ranou vzpomínku, kdy byla jako miminko vyplakávaná. Popisuje, jak se cítí: „Jsem tu sama, bojím se, že už máma nepřijde. Je to hrozné, cítím naprostou bezmoc.“ Ve vizualizaci bere miminko do náruče a říká mu, že už nikdy nebude samo. Konejšivě na něj mluví, hladí miminko po hlavičce a houpe jej v náruči. Tyto přepisy vzpomínek bývají velice silné, zvláště když jde o přepis traumatu. Není proto divu, že Gábina u této terapie bez ustání pláče. Je to však úlevný, léčivý pláč. Pláč, který omývá léta zapouzdřenou bolest a pocit, že není hodna lásky.
Vysvětluji klientce, že naše dětství utváří část nás samých, kterému se říká vnitřní dítě a že kdykoliv v životě ucítí nepříjemné emoce jako je například smutek nebo vztek, může si vybavit tu malou holčičku v sobě a v duchu ji ukonejšit. Gabriela toto ve svém životě aplikuje a cítí se díky tomu lépe. S každou další terapií se pomalu přibližuje k větší celistvosti, síle a přijetí sebe samé.
Každý rodič dělá pro své dítě, co umí. Někteří rodiče však nejsou schopni plně poskytnout dítěti pocit lásky a bezpečí, neboť jim samotným nebyl v dětství poskytnut. Naštěstí je možné v rámci EFT terapií zpětně doplnit do vzpomínek to, co nám tehdy chybělo, aby se z nepříjemných zkušeností nestalo nežádoucí vnitřní nastavení, které nám znemožňuje cítit se bezpečně a naplněně. S trochou nadsázky by se dalo říci, že NIKDY NENÍ POZDĚ NA ŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ!